.

.

středa 29. srpna 2012

Vydařený výlet

Tento příspěvek píšu už týden... Ale trpím akutním nedostatkem času. Teda, spíš žiju než bych seděla u netu.
Již několik týdnů jsme se s kamarádkou  Peťkou chystaly na vycházku na Naučnou stezku okolím Vsetína.

Po této prochajdě musím říct, že je prokletá. Stezka, ne Peťa. :)

Už jsme na ní byli s manžou. Za 33st.horka, neměli jsme kromě vody pro děti sváču, protože jsme čekali, že se vrátíme brzy domů. Božátka tak skoro celou zpáteční cestu prořvali.
Doufala jsem proto, že tentokrát vše proběhne hladce.

Vyrazily jsme po obědě, venku 28st., slunko pražilo, všichni namazaní opalovacím krémem (kromě mě jako obvykle),kloboučky na hlavách. A vzaly jsme to od posledního zastavení, kvůli pozvolnějšímu stoupání.


U jednoho domu si šikovný majitek vyřezal Radegasta s nápisem Vitajte ve V.Skalníku.


Oblíbená Valova skála. Podle pověsti je na jejím vrcholu otlačené čertovo kopyto.
Kdysi jsem ho hledala a je tam skutečně kulatá prohlubeň, kterou lze při troše fantazie považovat za kopyto.






Pohled zpět. Škoda, že na fotkách není nikdy vidět převýšení a litry potu :)


Naše silná čtyřka :)


Kdysi svěží zelenátráva se změnila v suché zaprášené cosi, co ovšem velmi zajímalo dítka


Kamarádka Hanička je aktivní skřítek, už umí lozit a sedět. My se jen koulíme.


Když už bychom z nich chtěli udělat páreček, je třeba ozkoušet, zda by si Haňule nebrala zajíce v pytli...



Kštice drží a 2 zuby, co Fanda má, jsou taky v pořádku :)





Největší zážitek bylo koukat okýnkem ven...


Naši kamarádi ještě před nehodou s odřeným kolenem.




Ajajaj... Nějak se nám zatahuje...




Krávy a tento výhled jste již viděli zde.


Na fotce to nevypadá, ale je to černo, ze kterého padají provazy vody.



Tady ještě pohled na protější louku Ježůvka. Aby se zachovalo klima vhodné pro vstavače, ochránci přírody ji pravidelně sečou a jak jsme právě zjistili, tak ji spásají i kravky.


A to byla poslední fotografie. Za pár minut se nebe zatáhlo, přišla vichřice a blesky (žádný příjemný pocit), matky počaly zachraňovat dítka, nehledě na možné ztráty vlastních životů....

Útočily na nás šišky, větve a v zatáčce před námi spadl přes cestu strom. (To tedy nevím, jestli to bylo těsně před námi nebo o chvilku dřív...ale dramatické to bylo).

Pak za průtrže jsme se jaly sprintovat směrem k domovům. Těsně před sjezdem do civilizace nás čekal prudký kopec, který je zvládnutelný za krásného počasí, ale s podkluzujícími sandály a 45kg kočárem to byl boj.
Naštěstí jel kolem velice ochotný pan cyklista, který nelenil, seskočil s kola a pomohl mi hlídat vozidlo, aby se nekontrolovatelně neřítilo dolů. Nebo se nepřevrátilo...

Dostali jsme se domů mokří, špinaví, plní jehličí...

Ale!
Poznali jsme, že v nouzi poznáš přítele. Petin manža nás dovezl domů autem, když jsem zjistila, že jsem píchla 2 kola najednou.
Takže velké díky, Peti!
A velké díky neznámému hrdinovi, který nelenil, zahodil kolo a jistil kočár.
 
Výletníci. Už spokojení. Po večeři, v čistém a suchém úboru. Okoupat je mamka prostě nezvládla. Ale dle našeho táty - Valaši sa šúpú..., takže trocha špiny za ušama neuškodí.


S vidinou toho, že by se do třetice na nás vrhly kobylky, mě na tuto trasu nikdo nedostane, zbytek zastavení snad někdy dofotím. Ty už jsou ve městě...
Stezkám zdar a té Okolím Vsetína zvláště!

pondělí 13. srpna 2012

Máme se fajn...

...a to je fajn!
Výletovali jsme. Ale praskla snová bublina... Hučela jsem do táty, ať do podzimu zajedeme na Kohútku na borůvkové knedlíky.


 Před asi 4-mi lety jsme na ně byli při tůře z Kasáren. Pamatovala jsem si tu lahodnou chuť a pohodu. Chtěla jsme si to zopakovat.





Táta překvapil, zavelel, jeli jsme. Knedlíky byly, ale nějak nebyla ta správná atmosféra. Nejdřív jsme řešili, co s tankem. Venkovní posezení bylo zavřené, museli jsme kočár rozkládat a po kusech donést dovnitř. Dítka byli při jídle na klíně a najezte se s chobotnicí...




Knedlíky byly dobré, jen já bych na ně dala tvrdý tvaroh. Pak byly 4, stačily by mi dva. Jenže servírka měla frmol, tak jsem ji nechtěla žádat o krabičku. Sprášila jsem je všechny a přecpala se. Navíc na terase byly rodinky prachatých Slováků s nevycválanými dětičkami,  které ječely (nechci se dotknout bratrů ze Slovenska, i naše děti hulákají, jen živější nátura dělá hold větší kravál).
Atmosféra zmizela...
Škoda.

Tady vidíte naše miminka ve sporťáku... Už se nevlezli do korbiček, tato úprava je jim též těsná. Co s nimi budu dělat v zimě, když budou ve fusaku???


Potěšily nás ovečky. Cinkaly zvonci... To je pravé Valašsko.



Táta s Frantou v zahraničí - na slovenské straně.


A návrat...



Na Hrozenkově je u cesty tento krásný dům. Trhá mi srdce, jak chátrá. Moc se mi líbí ty pavlače.



A v sobotu jsme juchali na svatbě na zámku v Bartošovicích!!! Nevěsta je má nejmilejší kamarádka Alenka.
Svatební dar jsme žádný extra nevymýšleli, věnovali jsme peníze. Ty se do již zaběhnuté domácnosti hodí vždy. Tak aspoň balení bylo originální - oslice Ema od Bellet, s kapsičkou na bříšku.
Škoda, nestihla jsem ji nafotit líp.
Emička pro naše děti se nevěstě líbila, tak mají svoji.



No uznejte, není to krásný pár?


Ženich je dobrovolný hasič, tak mu kamarádi připravili porouchaný zásahový vůz k opravě...


...a nevěsta se stříkačkou trefovala na terč.




V parku je největší platan u nás. Ani na fotku se nám nechtěl vlézt.






Do takové truhly by se vlezlo věcí :)



Uháčkovala jsem si dekoraci do vlasů...




Dále mám rozpracovaný polštář...


...a zkoušela jsem mycí houbičku. Bohužel mi z toho vyšel pytlík na mýdlo, tak z koupelny poputuje do skříně.



Hezký den,
zdraví Jana